Léčba

Choroby nás tentokrát dostaly. Položily všechny včetně mě.

Ale jó, přežili jsme to. 

Ale jó, i s chřipkou zvládnete každodenní péči o dvě děti.

Ale né, nevyváznete z toho úplně bez šrámů.

Poměrně dlouho se mě držel robotický stav, kdy tělo fungovalo, ale duch se někam vytratil.

Včera jsem si, konečně, byla schopná sepsat resty, které se za dobu chorobnou nastřádaly.

A padla na mě tíseň. Spousta úkolů, těch na dlouhou trať. Taky úkolů, které vyžadují prosekat si cestu ke stroji a něco vytvořit.

Moc práce.

Chtěla bych teď plnit úkoly, které bez námahy a v hodně krátkém čase přinášejí kýžený pocit uspokojení. A pak jsem si na to vzpomněla. 

Na téhle vlně jedeme s dětma už docela dlouho. Když jsme někde, kde to máme rádi a vidíme odpadky, seberem a ulehčíme trošku lesu/louce/řece. 

Jen přes tu zimu člověk tolik venku nebyl a když už, prokřehlým prstům se nechtělo z kapes.

Teď je ten správný čas. Čas využít kilo igelitek, se kterými vždy dorazí itesco.

Dnes dvě destinace, dvě igelitky.

Časová náročnost: v řádech minut. Odpadky nejsou houby, takže se taška plní sama

Fyzická náročnost: prakticky žádná. Napichování na klacík zvládne každý

Pocit uspokojení: obrovský

Možná úskalí: děti jsou úklidem nadšené a s dostatečně dramatickým "mami, fuj, pojď se podívat!" vás jsou schopné nutit uklízet třeba pneumatiky. Debaty o tom, proč zrovna tohle neuklidím jsou dost zdlouhavé, protože "oni to prostě nechápou..." fakt dlouho..

Takže takhle já si léčím splíny:-)