A máme je za sebou..

těch několik dlouhých týdnu, než se to všechno dovysypalo a zahojilo a dovysypalo a zahojilo..

Dlouhé.. Naštěstí poprvé a naposledy..

 

A teď už huráááá ven!

A matka za odměnu židli.. Adoptovanou.. Těsně před tím, než byla potupně odhozena k popelnici.

Málo mi teď stačí k radosti..

Malé orlí pero

za otužování máme v kapse..

Malé orlí pero = 150x otužení ve volé přírodě (rybník, řeka, potok) v jednom roce.
Nemilosrdně, v létě, na podzim, v plískanici, sněží/nesněží.

Začali jsme loni v červenci a co si pamatuju, přišla mi ta voda ve Vltavě děsně studená, i když okolo vládly čtyřicetistupňová vedra.. Zvědavě jsem ponořila teploměr do vody a v červenci naměřila 13°C.
Osvěžující to bylo.

Paradoxně z té letní "pohodičky" nemám žádnou fotodokumentaci.
Nedovedu si to vysvětlit, ale největší počet cvaknutí foťáku proběhl v těch nejšílenějších klimatických podmínkách.

Podzim ještě šel:

to jsme se koupali v pěti stupních (vzduch)

pak přituhlo...

Údaj na teploměru byl pořád stejný. 5°C. Tentokrát ale voda.

i v noci..

Je to zkouška, ne že ne.

Je to zkouška,

• jestli vůbec vydržíte. Ono vypravit se každý den k vodě s tím, že do ní vlezete, chce morál. A já s jistotou můžu říct, že kdybychom na tenhle cíl nebyly dvě, už bych nechodila
• jestli jdou sladit dva harmonogramy matek dohromady
• jestli pokoříte včerejší počet temp
• jestli jste ochotní se nasoukat do mokrých plavek, když jste je předešlý den zapomněly mokré v autě
• zda to vydrží vaše okolí. Pejskaři většinou při pohledu na naše plavání omdlévají, minule kvůli nám dokonce přibrzdil náklaďák, aby na nás se zděšením v hlase zahalekal že "máte dost!!"
• jestli ty kačeny konečně pochopí, že k vodě nejdeme kvůli tomu, abychom je nakrmily.

Snad nám to vydrží!

PS: a když budete moc hodní, jednou vám vyfotím naše speciální otužovací úbory...

Bolí..

mě hlava.. Už od včera. 

Naivní představu o tom, jak to zaspim, zmařilo ranní píchnutí v místě, kde už to píchalo včera.

Obdivuju všechny, kdo na tohle trpí. Pocit, že nemůžete nic, je stále intenzivnější.

Nejsem ale příznivce růžových bolavých prášků, takže nezbývá, než to rozhýbat.

A věřte, že s bolavou hlavou můžete:

• šít
•  mýt nádobí i uklízet
• objednat se ke kadeřnici
• zabalit objednávky, dojít na poštu (nejbolavější je ovšem čekání ve frontě)

• i štítkovat oblečení na sobotní Fashion weekend.

Sladkým tajemstvím je, že hlava bolet nepřestala. Ale kus odvedené práce těší...

Ach jo..

tak ahoj Ziggy..

Tříkrálová

Vánoce byly podle představ, Nový rok se vydařil, dovolená se podařila, ale až dnes, stylově na Tři krále, na mě padla sváteční nálada. 

Asi ten sníh. Ten sněhulák, to topení obložený kombinézama a rukavicema, ze kterých pomalu odkapává. Koulovačka v předsíni, protože jsme prostě neodolali a bydlíme jen ve druhém patře, takže koule nestačily roztát. A tatínek to prý potřeboval, když kvůli práci nestíhá koulovačku přes den..

A abychom tu sváteční náladu završili, nechali jsme se vpodvečer lapit tvořivou.

A vyřezávali jsme (z balzy - to jde samo), brousili a šmirglovali a... 

A takhle to dopadlo:

Začínám pomalu propadat panice.. kam si ty jejich výtvory budu schovávat? Dokavaď byly 2D, ok, hromady papíru nikoho nezabijou, ale s timhle rozměrem? Babo raď..

Racek

Tyhle skřehotavce já vážně můžu. 

Že by teda potřebovali krmit, o tom dost pochybuju. Naopak, že by si pražští racci dovedli sehnat potravu sami, o tom, pro změnu, pochybuju hodně.

 Ale upřímně! Odoláte nenaházet jim zbytek svého rohlíku? 

Rohlíku svých dětí, muže, tchýně?

Oproti kačenám a labutím se alespoň snaží a předvádějí akrobacii, za kterou si nějaký ten žvanec zaslouží.

Připadám si u toho krásně dětsky. Radost velká, námaha minimální. 

Břicho ilustrativní, ne moje:-)

 

A4 je nám malá..

od té doby, co jsme objevili papír na kreslení.

Velikost B2. To je taková, na kterou s klidem obkreslíte ročního mikrouška. 

Z Valentinské si je odvezete v úhledné roli. Do běžného turistického batohu narvete bez problémů dvě, kdo má zdatné děti, hamižnou duši a blízko domů, může to pojmout o něco velkolepěji.

Doma doporučuju vyčlenit minimálně jednu místnost (dle počtu malováníchtivých dětí), roli rozvázat, dát do plénu pastelky, uvařit si kávu/čaj a vklidu pozorovat, co se stane. Pro mě bylo nejlepší pozorovat pózy, ve kterých děti kreslí. V kleče, na kočičku, vleže.. Nohama pravděpodobně až příště.

Já sama bych nevěděla, co si s takovou plochou k malování počít. Oni ví a ví, že to tentokrát můžou rozjet ve ve velkém.

Ještě k tomu čtení..

A teď popravdě! 

Už jste někdo našel polohu, která je pro čtení pohodlná (nepočítám sezení v ušáku s krásnou lampou nad hlavou. K tomu mi chybí ta vila, kam by se vešel.)

Já mám čtení spojený s postelí. Možná to je nějaký dozvuk dětství, kdy jsme hltaly Lovce mamutů pod peřinou s baterkou v ruce.

Ale! Na boku, to jde doslova o krk,

na břiše protestují záda,

no a na zádech, na těch to prostě nejde.

Tak jak?

Každopádně, jak jsem se tak u toho dočítání vrtěla a hledala ten správný poleh, zavadila jsem pohledem o noční stolek. Kdyby z něj někdo dělal analýzu mé osobnosti, pravděpodobně by dospěl k tomu, že v posteli vedle spí stará (brýle) alkoholička (panáček od zdravotní višňovice) mající kašel (dětský noční sirup), neschopná dotáhnout věci do konce (rozešitý nový typ Mls Bagu)..

Tak já si teda k tomu dalšímu čtení poklidim, no..

Konec

Včera jsem doputovala až na konec. Na konec Haklova Konce světa.

Skvělé jsou na tom dvě věci:

•  že to je v rozmezí jednoho měsíce druhá kniha, kterou jsem úspěšně dočetla až do konce. To je veliká změna oproti dřívějším padnutým víčkům po třetím řádku. A já přesně vím, kdo za ní může. Je to školka. Zatímco děti zbožně hltají pančtelky, já pracuju a večer zbývá čas, a hlavně energie, něco počíst.

• že ta kniha je výborná. Vyprávění z chlapského světa mě berou! A to obzvlášť, pokud se ten svět popisuje stylem: "Byl jako ze starých časů, kdy ještě pravda a lež fungovaly přibližně, jak mají. Z časů, které možná vůbec neexistovaly."

Ale co teď? Jaký další příběh nakousnout?

Babí léto..

Ráno,

v poledne

a večer

16 kilo radosti

jsme si dnes přivezli z Velkého literárního bazaru v Sue Ryderu.

Ještě za chladného rána jsme vyrazili s prázdnýma rukama z jednoho nádraží..

abychom se po pár hodinách vraceli z jiného nádraží s plnou polní.

Nebohé děcko muselo po svých neb se do kočáru zkrátka nevešlo.. 

A protože jsem k tomu kočáru naplnila ještě jeden větší outdoorový batoh, který mě celou cestu řezal do ramen (ale já statečně zaťala zuby, protože úlovek je úlovek), musela jsem si to všechno pěkně zvážit, abych zjistila, že té radosti je vážně 16 kilo a misi tímto můžu prohlásit za úspěšnou. 

Misí se rozumí nakoupit skvosty a utracenými penězi přispět Sue Ryderu na jejich činnost. 

Tedy snažila jsem se, abych tam nechala peněz co nejvíce, ale pardón, při cenách 10 Kč za knihu je to nadlidský výkon..

A tak máme doma nově: Plno rozumu pro děti:

Trocha prehistorické inspirace do kuchyně pro matku, která už vážně neví, co má vařit..

a pak spousta příběhů a románových hrdinů.. Merle, Hemingway, Klíma, Čapek v úžasných přebalech atd. atd. Teď už jen najít si ten čas..

A jestli máte v knihovně volné místo, vyražte tam taky! Knihbazar je do pátku a paní dnes do davu volala, ať příjdem i v týdnu, protože doplňují každý den..

Já to mám, naštěstí, dostatečně daleko. Jinak by zádům hrozila skolioza a knihovně praskot ve švech.

Narozky

Dnes je tomu prý 140 let, kdy světlo světa spatřil náčelník Vinnetou.

Úctyhodný věk rudého gantlemana.

Neznám nikoho, kdo by mu nedržel palce při přestřelkách se záporáky, a taky nikoho, kdo by ho tajně nemiloval.

Nebo alespoň bílého bratra.. Nebo alespoň Sama Hawkinse..

Nicméně jsem si k jeho narozeninám pořídila dárek..

Tak trošku jiný příběh o Vinnetouovi. 

S dobrým koncem,

Se spoustou nových myšlenek, 

V komixovém podání, 

Od Toy Box.

Přečtená/zhltnutá zase moc rychle. Je toho tam tolik, že to není naposledy, co mi leží u postele. 

Hawk!

Léčba

Choroby nás tentokrát dostaly. Položily všechny včetně mě.

Ale jó, přežili jsme to. 

Ale jó, i s chřipkou zvládnete každodenní péči o dvě děti.

Ale né, nevyváznete z toho úplně bez šrámů.

Poměrně dlouho se mě držel robotický stav, kdy tělo fungovalo, ale duch se někam vytratil.

Včera jsem si, konečně, byla schopná sepsat resty, které se za dobu chorobnou nastřádaly.

A padla na mě tíseň. Spousta úkolů, těch na dlouhou trať. Taky úkolů, které vyžadují prosekat si cestu ke stroji a něco vytvořit.

Moc práce.

Chtěla bych teď plnit úkoly, které bez námahy a v hodně krátkém čase přinášejí kýžený pocit uspokojení. A pak jsem si na to vzpomněla. 

Na téhle vlně jedeme s dětma už docela dlouho. Když jsme někde, kde to máme rádi a vidíme odpadky, seberem a ulehčíme trošku lesu/louce/řece. 

Jen přes tu zimu člověk tolik venku nebyl a když už, prokřehlým prstům se nechtělo z kapes.

Teď je ten správný čas. Čas využít kilo igelitek, se kterými vždy dorazí itesco.

Dnes dvě destinace, dvě igelitky.

Časová náročnost: v řádech minut. Odpadky nejsou houby, takže se taška plní sama

Fyzická náročnost: prakticky žádná. Napichování na klacík zvládne každý

Pocit uspokojení: obrovský

Možná úskalí: děti jsou úklidem nadšené a s dostatečně dramatickým "mami, fuj, pojď se podívat!" vás jsou schopné nutit uklízet třeba pneumatiky. Debaty o tom, proč zrovna tohle neuklidím jsou dost zdlouhavé, protože "oni to prostě nechápou..." fakt dlouho..

Takže takhle já si léčím splíny:-)

Music

Poslední dobou se to okolo hemží samou bezvadnou muzikou/samými bezvadnými muzikanty.

Došlo mi to, když jsem v autě už po miliontý pouštěla Blackmory.

Jakto, že se mi to ještě neoposlouchalo? 

Jakto, že když si to mikroška opět vyžádá, neúpim, že už zase?

Je to vlastně jasný, jako facka. Dobrá, zajímavá, a fikaná muzika v podání někoho, kdo fakt umí, to je radost poslouchat. Občas se přistihnu, že nechápu. Nechápu, co to tam ten Ritchie Blackmore s tou kytarou vyvádí a jak je možný, že tohle zahraje.

A po shlídnutí Whiplash nechápu dvakrát tolik. Kde se ta píle a to neuvěřitelný odhodlání v lidech bere? Strávit tunu času pokusy zkrotit nástroj a naučit ho/se hrát. Jít za svým cílem. A zvládnout svého Fletchera.

Řekla bych "dobrou", ale spát se asi nebude neb můj domácí kytarista začal trénovat. 

Pilně, pořádně, s vervou.


Tak já jdu poslouchat Katzenjammer. Ať zůstanu u těch, co umí.

Třetí

nejmenší místnost v našem bytě je hned po záchodě a koupelně KUCHYŇ.

Na šířku ani ne krok, na dýlku pět. Pracovní plocha na rozpažené ruce.

Že se na takovém prostoru může okolo plotny točit maximálně jeden člověk? Pchá! Nikoliv!

Děti jsou tam pečený, vařený (a to doslova). 

Začíná to klasicky:

Mikrošové: "Mami, co to děláš?"

Já: "Kuchtim"

Mikrošové: "Jdem taky!"

Pak proběhne klasická bitka o štokrlata, o to, kdo kde bude stát.. No a když se dostrkaj, může se začít. 

Sypké směsi vysypat, rozsypat, rozmetat všude (toť režie mladšího mikrouše)

Vajíčka rozklepnout a hezky do misky, obalit, zamíchat.. (toť režie mladší mikrošky, ta už je za opravdovou pomocnici)

Většinou to dávám. Chci, aby si na všechno sáhly a taky aby jednou vařily oni nám.

Jsou ale chvíle, kdy jde o čas a to je pak umění vsugerovat jim, že vlastně vařit vůbec nechtěly, protože chtěly..

MALOVAT NA TABULI!!!!

Stačilo dveře vedoucí z kuchyně polepit lepící tabulí, koupit křídy a do kuchyně se vloudila harmonie, klid a občasné skřípnutí křídy...

To je muziky za málo práce!!

Drátovat, flikovat..

Loni jsme na výstavě Zdeňka Smetany byly. Rákosníček, Křemílek, Malá čarodějnice. Všechny jsme tam našly.

Ale tohle! O tom ani zmíňka..

A přitom by si rodiče taky zasloužili malou pohádku do všedního dne.

Klasické smetanovské provedení, nečekaný obsah.

Jestli máte devět minut, nechte si vyprávět.

Tak dobrou noc!

Lítám v tom až po uši..

Ve výrobě montessori hraček.

Jsou hravé, jsou skvělé, děti baví, mě baví a jejich výroba (tedy některých) je rychlá a téměř beznákladová.

Aktuálně u nás frčí Geo Board.

Spousta šroubků a ještě víc barevných gumiček.

Děti spontánně, jak se na děti sluší..

rodiče ukázněně, systematicky, aby to dávalo smysl..

Líbí? Chcete taky? Já nakoupila vše v OBI.

Budete potřebovat:

- v přířezu dřeva připravit desku dle Vašich rozměrů (mně stačilo říct, že chci tu děrovanou desku a pán hned věděl, co myslím)

- šroub metrický (v OBI na váhu pod číslem 485)

- matici přesnou (pod číslem 541)

- podložka (pod číslem 519)

- gumičky

Doporučuju zkusit si na místě jeden šroub aplikovat se vším všudy přímo do desky, ať mě doma neproklínáte, kdyby to zrovna z Vašeho krámu nepasovalo..

A pak už jen stačí našroubovat a natahovat a natahovat a kombinovat a relaxovat.

Užijte si to!

Tři

nemáme..

Ale i dva stačili.. A rozjeli to královsky..