Poslední dobou se to okolo hemží samou bezvadnou muzikou/samými bezvadnými muzikanty.
Došlo mi to, když jsem v autě už po miliontý pouštěla Blackmory.
Jakto, že se mi to ještě neoposlouchalo?
Jakto, že když si to mikroška opět vyžádá, neúpim, že už zase?
Je to vlastně jasný, jako facka. Dobrá, zajímavá, a fikaná muzika v podání někoho, kdo fakt umí, to je radost poslouchat. Občas se přistihnu, že nechápu. Nechápu, co to tam ten Ritchie Blackmore s tou kytarou vyvádí a jak je možný, že tohle zahraje.
A po shlídnutí Whiplash nechápu dvakrát tolik. Kde se ta píle a to neuvěřitelný odhodlání v lidech bere? Strávit tunu času pokusy zkrotit nástroj a naučit ho/se hrát. Jít za svým cílem. A zvládnout svého Fletchera.
Řekla bych "dobrou", ale spát se asi nebude neb můj domácí kytarista začal trénovat.
