Hotovo, dvacet..

Dnešní počasí bylo naprostou stylovkou pro předání mojí historicky největší objednávky softshellových kalhot ever. 

Dvě sestry, tři děti, šest kaťat.

Fuška to byla, nebudu zastírat.

Já funěla, stroje funěly a to obzvlášť, když jsem pod zadečky a kolena všívala extra fleese.

 Teplo ale musí být!

Barvy vysoce viditelné i decentní (sama jsem byla překvapená, jakou parádu udělá šedivá verze), kapsy z recyklovaných, neokoukaných materiálů.

Mám z toho všeho radost. Děti fungují jako chodící reklama a tak moje malovýroba frčí jako na drátku.

Jenomže s rostoucím počtem dalších objednávek a zvyšující se šedí za okny se mi zase hlavou honí už loňská otázka:

A ušiju si letos ten sofshell. kabát? Nebo budou zase děti v suchu a já zmrzle a zmokle vlát za nimi.?

Se uvidí..

Proti proudu

V bývalé industriální části Vraného je rušno.

Brousí se a lakuje a přetváří, vzniká Perla, zamířila sem Next Wave a prohnal se tudy i Den architektury.

Papírny Vladislava Vančury.. 

Lidí na prohlídku tak akorát. Míst, kam mohl člověk spadnout nepočítaně.

A haly. 

Obrovské prostory, ve kterých dříve hlučely obří stroje na zpracování suroviny pro výrobu papíru..

ve kterých se postupem času realizuje příroda..

a v nestřežených časech probíhaly divoké bitky.

Místa, kam nebylo jednoduché se dostat,

kde ale zvědavost vítězila a nakonec do cíle dorazily všechny věkové kategorie.

Místa, u nichž musíte nakouknout za roh, jestli tam ještě někdo nevaří kafe..

i průhledy ven na esteticky zchátralou, leč stále pevnou fasádu budov.

A o tom všem a ještě mnohem více nám se zaujetím člověka, který v těhlech stěnách strávil velkou část svého života, vyprávěl pan Novotný. Papírník srdcař.

K vidění zase napřesrok.

Ale kdybyste měli přecijen cestu kolem, zastavte se na chvíli. Na vrátnici. V kavárně Perla. Je tam. Ten genius loci..

Babí léto..

Ráno,

v poledne

a večer

Letní dům

To když se řekne, hned si představím sídlo s vysokými stropy a okny od podlahy až do nebe, s velkou zahradou a absolutním klidem... Hezká představa, že?

Jenomže tenhle Letní dům je trošku jiný.

V centru Prahy, ve starém zděném domě. Má taky vysoké stropy a taky zahradu, ale taky je plný lidí odhodlaných pomáhat těm, na které se často zapomíná.

 Těm z dětských domovů. 

Tak tenhle Letní dům, abyste věděli, pořádá 2x ročně dobročinný bazar, který plní funkci finanční injekce na programy právě pro tyhle děti.

Koncept bazaru je jednoduchý. 

Oblečení, cetky, veteš, nářadí, knihy, no zkrátka vše, co Vám doma leží ladem vezmete a přivezete do Vyšehradské 430/41

Holky to vše protřídí, vytřídí, ocení vaše kousky(tak to vypadalo první den, 3 hodiny po zahájení sbírky věcí)

 a ve čtvrtek vtrhnou na Mírák, aby všem těmhle pokladům našly nového majitele. 

Přijďte! 

Skvosty na Vás budou čekat neuvěřitelné!

 Já příjdu. Nakoupit a hlavně okouknout holky, jestli třídění přežily.

Po třech hodinách tahání pytlů a třídění jsem se cítila dokonale zvadle, přestala jsem mluvit a dožadovala se nějakého teinu/kofeinu, jinak padnu.

Holky takhle makají týden..

Na poslední chvíli..

dělám poslední dobou snad úplně všechno. Hlavně kultůru. Pořád si říkám, že je na všechno dost času a pak s otevřenou pusou sleduju frontu na výstavu Tima Burtona (2 dny před jejím koncem, samozřejmě) a večer bulim do polštáře, že jsem tu událost opravdu definitivně prošvihla.

Stejně tak to dopadlo s výstavou Káji Saudka 18+

Zítra končí. *

Ale naštěstí, i přesto, že Kája už definitivně nikdy nic nenamaluje (ach jo), nebylo v Tančícím domě narváno. 

Tak akorát. 

Ona ta výstava totiž není úplně pro každého. Kája bez servítek maluje z toho erotična vše. V rozmezí "lidské" přes "ani ve snu", až po "fuj".

Každopádně to byla zcela jednoznačně jedna z nejdotykovějších výstav, kterou jsem kdy navštívila. 

Každý, kdo s sebou někoho měl, se ho dotýkal. 

Téma jasné, atmoška jasná..

A výhled z terasy a hlava medůzy jako třešnička na dortu: dokonalý zážitek!

* Nekončí! Prodlouženo až do 1.11.2015!

Jsem pomalá nebo je svět tak rychlej? Já než to dopíšu, vše je jinak;-)

Foto zkouška

Vždycky, když mě někdo osloví s tím, že by rád fotku sebe, dětí, břicha, psa, auta, kajaku, apod., přijde na mě to známé polochtání v břiše. S blížícím termínem focení se lochtání stupňuje až do té chvíle, než je vyfoceno, hotovo a předáno se spokojeností na obou stranách.

To si pak masňácky klepu na rameno, že jako johohó, to jsem ale dobrá.

Tomu lochtání se vůbec nebráním. Být s mírou nervózní, to člověka nutí  k výkonům.

Když se na vás ale obrátí někdo, kdo dělá všechno na 100 %, na co sáhne, to mu kvete pod rukama, stíhá děti, domácnost, zahradu, šít, učit se jazyky a k tomu se 24 hodin denně usmívat. Jo a taky stíhá vypadat jako Miss aerobik.. To mi pak zatuhl úsměv na rtech...

Ale když začaly, bylo jasné, že to půjde samo..

Protáhnout a hop!

Zahřát svaly, skok!

Strečing a most..

A obchvat.. Tak fotogenický..

Ende, šlus

A je po nich. Definitivně. 

Po prázdninách..

Najezdili jsme tolik kilometrů, jako za rok ne. Potkali jsme se s tolika lidma.

Spali jsme ve všech možných typech ubytování a užili tolik zážitků, že z toho budeme čerpat ještě o Velikonocích. 

Ale už byl čas nastolit zpátky režim (matka juchá, děti truchlí), podepsat hadérky, připravit se na školku a taky se stylově rozloučit. S létem, s vegetem a bezstarostnou pohodou. 

1. Rozmarné léto na Zbraslavi.

Tento způsob léta, zdál se mi poněkud noblesní..